PROČ MÍT BLÍZKÝ KONTAKT OD NAROZENÍ MIMINKA A JAK TO SOUVISÍ S NAVAZOVÁNÍM VZTAHŮ V DOSPĚLOSTI?
Jak jsem zmínila v předešlé části, v klasické psychologii je již mnoho let známá důležitost rané vazby dítěte na pečující osobu a její vliv na osobnost a prožívání člověka. A postupně se stále více zjišťuje, v čem všem tato prvotní vazba ovlivňuje náš budoucí život v dospělosti. Hodně se s touto teorií citové vazby pracuje i v partnerských terapiích a v léčbách závislostí.
V současnosti je již přístupná řada moderních metod výzkumů a prokazuje se, že citová vazba v raném dětství hraje ústřední roli (od prenatálního vývoje až do tří let).
Díky těmto výzkumům se prokazuje, jak velký vliv toto období a prožívání citové blízkosti k pečující osobě ovlivňuje náš celý život, naši vnitřní spokojenost, prožívání života a utváření citových vztahů.
Anglický vývojový psychoanalytik John Bowlby (1907-1990) byl průkopníkem v této teorii citových vazeb. Právě on prokázal, že pro dítě je v raném věku prožívání bezpečného vztahu stejně důležité jako uspokojení jeho fyzických potřeb.
Tato teorie poukazuje na to, jak jisté či nejisté citové pouto k nejbližší pečující osobě zásadním způsobem ovlivňuje vývoj mozku a celou osobnost člověka.
Základní styly citové vazby u jednoročního dítěte charakterizovala jako první Bowlbyho následovnice Mary Ainswortová, která pomocí metody ,,neznámá situace” vystavila děti situaci odloučení od jejich pečující osoby. Protože v situaci stresu se aktivuje vztahový systém. Dítě je v tomto experimentu vystaveno krátkodobému stresu odloučení od matky v neznámém prostředí a na základě toho, jak se děti liší v chování po návratu matky, je možné je rozdělit do 3 skupin.
1) Děti s jistým (pevným) vztahem k matce.
Tyto děti po matčině návratu s ní ihned navazují kontakt (matky v prvním roce dítěte citlivě reagovaly na jeho potřeby). V pozdějším (předškolním) věku byly tyto děti hodnoceny jako sebejistější a lépe navazovaly vztah s učitelkou než děti v ostatním kategoriích.
2) Děti s tzv. nejistým-vyhýbavým vztahem k matce.
Další skupina dětí se kontaktu s matkou po jejím návratu spíše vyhýbala a v jejich domácím prostředí byly z jejich strany pozorovány agresivní výbuchy vůči matce. Tyto matky v prvním roce života nebyly dost citlivé vůči signálům dítěte a měly tendence odmítat tělesný kontakt v průběhu druhého a třetího roku dítěte. Těmto ženám často i chyběl jakýkoliv výraz jejich emocí.
3) Děti s nejistým-rezistentním vztahem k matce.
Třetí skupina dětí reagovala tělesným kontaktem s matkou po jejím návratu, ale dávaly najevo zlost a vzdor vůči ní. Jejich matky byly také hodnoceny jako méně citlivé v jejich prvním roce života.
Tato metoda se v psychologii používá dodnes a na základě reakcí dětí na tuto situaci rozlišujeme 4 typy citové vazby. S tím, že si nyní popíšeme i jak který člověk právě dle typu prvotního připoutání má v pozdějším věku tendenci se vztahovat k sobě a okolí.
1) STYL JISTÉ CITOVÉ VAZBY – VYZNAČUJE SE STABILITOU A NIŽŠÍ MÍROU PROŽÍVÁNÍ STRESU.
Dospělý jedinec na základě této rané zkušenosti v životě důvěřuje sobě i druhým a cítí se komfortně ve vztazích (u dospělých je tento styl navazování vztahů s blízkými lidmi označován za jistou a bezpečnou vazbu – dle modelu Bartholomewa & Horowitze, 1991))
2) STYL NEJISTÉ AMBIVALENTNÍ CITOVÉ VAZBY – (REAKCE MATKY NEBYLY KONZISTENTNÍ A PŘEDVÍDATELNÉ A MATKA V NĚKTERÝCH SITUACÍCH NA DÍTĚ NEREAGOVALA.)
Hodně se projevuje u dětí rodičů, kteří jsou velmi emotivní. Pokud bylo dítě za stejnou věc jednou chváleno a jednou káráno dle nálady rodičů, bývá u těchto lidí v dospělosti charakteristická distancovanost, vyhýbavost a emoční chlad v intimních vztazích, ale zároveň si tento člověk o sobě udržuje pozitivní smýšlení a projevuje se jako nezávislý a zdůrazňuje vlastní sílu.
Celkově, jak ve vztahu, tak k druhým lidem, má takovýto jedinec tendenci k projevování samostatnosti a perfekcionismu. (u dospělých je tato vazba nazývána úzkostně-ambivalentní či úzkostně zapletená)
3) STYL NEJISTÉ-VYHÝBAVÉ CITOVÉ VAZBY – (VYVOLANÉ ODMÍTAJÍCÍ MATKOU- DÍTĚ SE NAUČÍ NEDÁVAT NAJEVO NEGATIVNÍ EMOCE, TEDY NEKŘIČÍ ANI NEPLÁČE.)
Důsledkem takovéto vazby je člověk, který se vyznačuje citovou ambivalencí, nesmýšlí dobře o sobě, ale má pozitivní obraz o druhých. Jsou to většinou lidé úzkostní, labilní, bojácní a závislí. Touží po vztahu, protože díky druhým si formují vlastní sebeobraz. (v dospělosti je tato vazba nazývána odmítavě-vyhýbavá)
4) STYL DISORGANIZOVANÉ CITOVÉ VAZBY – V NÁSLEDKU NA TENTO STYL CITOVÉHO PŘIPOUTÁNÍ V DĚTSTVÍ JE OBRAZ DOSPĚLÉHO JEDINCE O SOBĚ I O DRUHÝCH NEGATIVNÍ.
Takový člověk se vyznačuje nepředvídatelností, strachem z odmítnutí a emočního zranění. Často může opakovat vzorce naučené z dětství. Ve vztahu se například trápí, ale není schopen z něj odejít, trpí a má pocity viny a v určitých momentech se chová celkem nestandartně. (u dospělých nazýváme tuto citovou vazbu jako bojácnou- vyhýbavou)
Každé miminko přichází na svět s velkou potřebou blízkosti a vztahu. Většinou navazuje svůj první vztah s matkou. Pokud je matka vnímavá, intuitivní a naladěná na potřeby miminka a je její chování láskyplné a stabilní, vytváří se v mozku dítěte informace, že být ve vztahu je bezpečné.
Vzorec o sobě a vnímání druhých a světa si z raného života v sobě ukládáme do nevědomí, nevíme o tom. Dítě si na základě vztahování s blízkými osobami vytváří pojímání sebe a druhých.
Například pokud není výchova úplně empatická a následující potřeby dítěte, je třeba více založená na poslušnosti a autoritě rodičů, může si dítě uložit v sobě vzorec fungování, že se vlastně vyplácí na sebe moc neupoutávat pozornost a může se třeba velmi brzy naučit být samostatné a nic moc o sobě s nikým nesdílet a nesdělovat. (To je například následek vyhýbavé vazby).
V jiném případě mohou být rodiče zase hodně emotivní a dítě se neumí v jejich emocích zorientovat, protože za stejnou věc je někdy pochváleno a jindy mu je za to vynadáno, právě podle nálady rodičů. Nemá tedy vzor, jak si vytvořit jednotný postoj k řešení problémů v životě. V takovém případě jde o ambivalentní vztahovou vazbu. Toto dítě pokud něco opravdu chce, bojuje o to nepřiměřenými záchvaty emocí.
Kontaktní rodičovství se vyznačuje tím, že dítě vychováváme v souladu s jeho přirozenými potřebami. Nejdůležitější je bezpodmínečná láska k dítěti a vnímat dítě jako někoho, od koho se máme co učit.
Jak jsem zmínila výše, je velmi dobré již prenatální naladění maminky na miminko, tedy během těhotenství a jemný porod bez analgetik a po porodu “bonding”. Dále jsou důležité první hodiny života, takže je potřeba neoddělovat dítě od matky. Rychlé první přiložení k prsu a plné kojení dle potřeb dítěte podporuje vyplavování oxytocitu a navazování pevné vazby. Potom je důležitý i častý tělesný kontakt (kojení, mazlení, nošení, společné spaní) a citlivé reagování na pláč miminka.
Rozhodně nenechávejte miminko vyplakat o samotě. Pláč je jeho jazykem, komunikací s vámi. Tak je potřeba reagovat.
Je to pro něj změna nebýt najednou v teple maminčiné dělohy, blízkém kontaktu s ní. Velmi silně také vnímá čichem. Proto je tělesný kontakt a blízkost s ním tak důležitá – aby se miminko cítilo v bezpečí. Samozřejmě velkou roli hraje i fungující vztah rodičů, dále nemanipulování s dítětem skrze strach a hrozby (ale ani skrze vnější odměny, i to je manipulací).
Důležité je věnovat dítěti v prvním roce života bezvýhradnou pozornost a v batolecím věku jasně vymezovat hranice a vést k zodpovědnosti.
Je dobré, aby dítě zůstalo pouze v rodinném prostředí alespoň do dvou až tří let – proto, aby mělo možnost si vytvořit právě tento nosný vztah s pečující osobou pro svůj život. Pak přichází osamostatnování. A ukončením puberty následuje tzv. ,,sociální porod”.
Ale jak píši výše, mysleme na to, že ,,nejsme dokonalí” a raději se učme z chyb, které děláme. Takže když se vám zkrátka nepovede vše dělat kontaktně, či na dítě ve vzteku zakřičíte, místo, abyste dokázali v klidu přijmout jeho negativní emoce, vztek a pláč a nechat mu je odžít, nezlobte se za to na sebe.
Omluvte se dítěti i sobě, zhluboka se nadechněte a zkuste si přehrát situaci v hlavě tak, jak by měla ideálně proběhnout. Pokuste se to příště udělat jinak. Naučit se zklidnit sám sebe, zachovat vnitřní klid, i když vás dítě provokuje ve vypjatých situacích, a stát se tak emoční podporou dítěte je opravdu důležité. Ale ne snadné.
Zkoušejte nechat dítě odžít jeho vlastní emoce (pláč je potřeba, tím dítě odžívá stresové situace a svůj emoční balík, ale je třeba vaše blízkost a empatická náruč k tomu).
A pokud je to pro vás těžké, možná se zamyslete, jestli to není kvůli tomu, že vás nenechali vaši rodiče jako malé nějaké negativní emoce odžít, a zda právě ty nějak ve vás nepotlačovali. Dobré například je si vybavit, jestli jste neslýchávali věty typu:
,,Ale neplakej, nemáš proč”, ,,Takový holčičky jako ty nepláčou” nebo naopak ,,Kluci přece nepláčou”, ,,No ty jsi teda vztekloun, to se mi nelíbí”, ,,Ták, takováto usměvavá holčička se mi líbí” apod.
Také se často můžeme přistihnout při tom, že nějaké takové výroky máme tedence i my opakovat svým dětem. Tak na to možná pozor. Ale o tom zase až v dalším článku.
A PROČ JE BEZVÝHRADNÉ RODIČOVSKÉ PŘIJETÍ, LASKAVÁ POZORNOST A EMPATIE VLASTNĚ TAK DŮLEŽITÁ?
Už i z vědeckých pokusů vidíme, že se mozky dětí obklopených takovou pozorností vyvíjejí jinak než mozky dětí v prostředí emoční nestability (tam často dítě musí přepnout na nouzový režim). Že tyto děti jsou emočně stabilnější, v pozdějším životě samostatnější a zdravě sebevědomé, empatické a dobře navazují pevné vztahy.
Raná vazba formuje vztah nás samých k sobě a blízkým. Jak jsme schopni dbát na své potřeby a potřeby druhých. Největší roli hraje bezpodmíněčná láska.
A jak že se pozná nepodmíněná láska a bezvýhradné přijetí dítěte s jeho potřebami? Možná je dobré pro její specifikaci si ji i odlišit od lásky podmíněné. Podmíněná láska se vyznačuje tím, že rodič chválí pouze za to, když je dítě ,,hodné”. Pak je oceňované. A když zlobí, je odmítané.
Takže dítě velmi brzy přijde na strategii, že si lásku své blízké osoby zajistí právě tím, že se naučí ,,nezlobit”. Začne skrývat své potřeby i svá slabá místa a takovéto děti později nalézají ,,pocit bezpečí” v něčem jiném než v sobě či vztazích. Často jsou tito lidé například úspěšní v práci. A ve vztazích v dospělosti volí spíše ,,vyhýbavé chování”- takový člověk neodporuje, ale ani se příliš neúčastní a často může cítit vnitřní prázdnotu.
Je to takové vnitřní nastavení ,,vystačím si sám, hlavně, když podávám dobrý výkon”. Tento člověk mívá obvykle problém v navazování hlubokých intimních vztahů.
Děti, jejichž rodiče nebyli pro dítě dobře čitelní a byli hodně emotivní, se v dospělosti ve svých emocích projevují podobně. Jednou je to velký výbuch emocí vzteku, pak zas zahrnují stejné lidi láskou apod. Zkrátka se naučili reagovat podobně, v jakém prostředí vyrostli. Často okolí vnímá chování těchto lidí jako vyhrocené.
Nebo pokud je třeba dítě v dětství postaveno více do role dospělého či partnera a je zahrnováno pocity a emocemi dospělých, cítí se potom v dospělosti zodpovědné za své rodiče a prožívá často pocity viny, když je má ,,opustit” a navázat jiné vztahy. Pro takovéto lidi mohou být i blízké vztahy těžké, bojí se, že budou opět ,,zadušeni” pocity druhých a je pak pro ně těžké přiměřeně se ve vztahu otevřít a komunikovat, spíše se stahují.
Tak to jsme si toho řekli celkem dost na úvod o kontaktním rodičovství a důležitosti pevné rané vazby. Samozřejmě, že ne vždy se nám vše povede, jak si představujeme, a to nejen ve výchově. Ale je dobré se za to nestydět a sdílet to s ostatními a nechat si poradit či uvidět situaci z jiného úhlu pohledu. Mluvit, sdílet, ptát se podobně smýšlejících lidí či situace probrat s podobně naladěným psychoterapeutem je podle mne základem ,,nevyhoření” a hlídání si vlastních potřeb a radosti ze života a z tohoto stylu rodičovství.
Přeji vám hodně chvil, kdy budete pociťovat na základě tohoto stylu rodičovství neskutečné štěstí a lásku ke svému dítku či dětem a vděk i za jejich pokroky. A to, že opravdu je velmi odměňující, to vám mohu již z vlastní zkušenosti zaručit.