Spát s dítětem či dětmi v jedné posteli, nosit dítě na sobě v šátku či ergo nosítku, kojit dle potřeb dítěte, přistupovat k němu s respektem, domlouvat se na věcech již s malinkým miminkem, netrestat a nenutit dítě k věcem silou ani manipulací. To vše je součástí budování blízkého emočního i tělesného vztahu dítěte s pečující osobou či osobami v rámci kontaktní, respektující výchovy.
S termínem kontaktního rodičovství přišel americký pediatr William Sears a jeho metoda se stala celkem populární a rozšířená. V současné době přibývá kontaktních rodičů, kteří od narození miminka preferují udržovat s ním blízký, láskyplný emoční i fyzický kontakt. To také díky mnohým provedeným průzkumům zdravějšího osobnostního a emočního vývoje těchto dětí. Je prokázáno, že i vývoj mozku u těchto dětí probíhá opravdu odlišně.
Je skvělé, že se již hodně ví o důležitosti vědomého, jemného porodu, následném přiložení miminka a bondingu (bezprostřední přiložení miminka po porodu). O důležitosti rodit bez analgetik, protože ty mají vliv i na miminko a ovlivňují právě i toto poporodní navazování kontaktu-bonding.
Je také výborné, že se již ví o velkém přínosu kojení nejen pro miminko, ale i pro matku a o jeho důležitosti pro vyplavování oxytocinu hlavně na začátku života miminka. Že už spousta maminek má informaci, že je dobré kojit dle potřeb miminka, alespoň 8x až 12x za den. Dokonce si myslím, že už se i hodně ví o prospěšnosti nočního kojení (mezi 1-6 hodinou ranní), a tak se maminky již nestresují s tím, že by děti ,,měly učit” spát celou noc.
Mám radost, že je čím dál rozšířenější znalost o tom, jak je blízký kontakt, ať už při nošení miminek na těle či skrze společné spaní nebo díky častému mazlení s pečující osobou, pro vývoj miminka důležitý. Zkrátka, jak podpůrné je pro dítě být emočně svázán s pečující osobou a být s ní zároveň v blízkém tělesném kontaktu. Je to výborná strategie k vytvoření pevného pouta, základní citové vazby mezi dítětem a pečující osobou.
CO NÁS ALE MŮŽE NA CESTĚ PŘEKVAPIT?
Spousta z nás se tímto směrem ve výchově vydala a může se na ní setkat s řadou nečekaných věcí. Není to ještě příliš ,,prošlapaná cesta” a také my nejsme dokonalí. Takže, i když se třeba snažíte sebevíc být rodičem plně napojeným na vaše dítě a jeho potřeby a být opravdu citliví a podporující, určitě se čas od času stane, že to tak úplně hladce nepůjde. I já mám tuto zkušenost. Zkrátka nejsme bez chyb, ani s psychologickým vzděláním a všelijakou teoretickou přípravou.
Máme své limity, potřeby a navíc vlastní ,,emoční balík” z dětství. A i když například já jsem si myslela, že mám dost věcí z psychoterapie vědomím již nasvícených, pletla jsem se. Stále jde nalézat nové ,,kostlivce” ve vlastní skříni nevědomí. Ale o seberozvoji a práci na sobě píši často, a tak víte, že to je tak trochu celoživotní běh.
Ale tím vás nechci zastrašit, ale naopak hlavně povzbudit, že, i když nebylo třeba vše ohledně porodu, bonding či kojení apod. dokonalé, či se vám nedaří stále reagovat úplně kontaktně a s respektem, nevzdávejte to. Podle mne tato cesta má opravdu smysl a význam pro vývoj našich dětí a celkově naší společnosti.
Navázání blízkého vztahu s vaším dítětem má velký dosah na všechny kolem. Tento vztah se pak promítne do jeho celého dospělého života.
Určí, jak bude schopno navazovat kontakty, vyjadřovat emoce, co si ponese v tzv. emočním balíku neboli svém nevědomí z prenatálního a dětského období (do tří let věku se zážitky ukládají do nevědomé paměti, která má na náš život velký vliv). Jak se bude v životě cítit a přistupovat k sobě a k okolí a k řešení situací. Jak pevné bude mít zdraví, jak bude umět vyjadřovat emoce.
Zkrátka pevné citové pouto je základem do života.
Jenže starší generace nebyly zvyklé na tento styl vztahování se k dětem, neměly takové informace, jaké máme k dispozici o vývoji mozku, fyziologickém vývoji a celkovém osobnostním vývoji dítěte dnes my. A tak se spousta ,,kontaktních rodičů” často setká s oponenty, různými poznámkami či alespoň zvědavými otázkami typu:
,,Nebude to dítě rozmazlené?”, ,,Nevyroste z něj/ z ní maminčin mazánek?”, ,,No to se takhle staneš jeho/jejím otrokem!”, ,,No to si tě pěkně omotá kolem prstu!”, ,,Nebudeš se pak moci nikam bez ní/bez něj ani pohnout!”, ,,Bude to malý závisláček!”, ,,No tahle se nikdy nevyspíš!”, ,,Dyť to dítě zalehnete, je to nebezpečné!” apod.
Pro vás je důležité důvěřovat sami sobě a vašemu dítěti a v těchto situacích být pevně usazení v sobě. Neděláme vše dobře, učíme se z vlastních chyb, ale děláme to nejlepší, co si myslíme, že můžeme. A tohoto bych se držela. Instinkt nám často velí, co je dobře.
Ale pamatujte – malé děti a zejména novorozeňata nelze rozmazlit! Potřebují vaši blízkost, empatii a totální naslouchání. Neumějí dělat ,,naschvály”, nejsou lstivé, mazané, ,,vyčůrané”! Jen mají obrovskou potřebu blízkosti a jejich jazykem je pláč.
Jakmile necháte miminko plakat bez odezvy, opravdu to většina z nich časem vzdá a už plakat nebude, ale v sobě si do svého emočního balíku uloží emoce, které nemohlo vyjádřit, uzamkne je v sobě a vyplavou na povrch v jiné formě později v životě (je možné, že se právě takto potlačené emoce podepíší i na závažných nemocech a obecně na zdraví v pozdějším věku).
Vlastně se učí nevyjadřovat své potřeby a negativní emoce, a to je celkem velký problém v dospělém životě. Tímto ,,problémem” bohužel nemálo z nás v dnešním světě trpí a neví, proč v životě pociťuje uspokojení hlavně z vnějších materiálních věcí, výkonů či proč trpíme různými civilizačními nemocemi. Hledala bych příčinu opět v dětství. Ale zpět ke kontaktnímu přístupu.
Je dobré se ale podívat na svůj přístup k dítěti i ,,z jiného pohledu”, a to tak, že se sami sebe zeptáte, jestli velké napojení na vaše dítě a tento styl výchovy není tak trochu kompenzací za vlastní nedosycenost z dětství.
To vás dovede k vašemu vnitřnímu dítěti, na které je někdy třeba se blíže podívat a zjistit, co mu chybí, chybělo, v jakém je stavu a co pro něj můžete udělat.
Zkuste se sami sebe zeptat: ,,Nedělám náhodou věci pro své dítě nějakým způsobem či nepociťuji je právě tak proto, že sám/sama jsem zažila odloučení od matky, neměl/a jsem možnost vyjádřit své negativní emoce či jsem nezažil/a blízký tělesný kontakt a nebylo na mne reagováno dost empaticky? ”
I to je možné. Naše děti jsou našimi učiteli a mohou právě spoustu z těchto našich ,,emočních zranění” v nás otevřít a my se někdy divíme, jak na ně reagujeme a co z nás ,,vyplouvá”. Takže rodičovství vnímám jako výbornou vstupní bránu i k sobě a k vlastnímu seberozvoji.
Ale nyní se blíže podívejme na teorii rané vazby, která je v psychologii celkem dlouho známá a ke které kontaktní rodičovství můžeme vztáhnout, a lépe tak důležitost tohoto stylu tak pochopit. (Viz 2. část článku)